Login
International Mini Meeting – okruh Pomposa (Itálie)
)
| další obrázky v galerii |
)
Vloni, po IMM ve Skotsku, jsem napsal, že nás už nic horšího nemůže potkat, protože v Itálii by mohlo být pěkně. Jó, jaký že jsem bloud. Teploty se přešplhaly přes čtyřicítku a vydržet mohli pouze velmi odolní teplomilní jedinci. I taliánská TV hlásila, že vedra jsou mimořádná a je nutno dodržovat pitný režim. Je to jako s požárem a povodní. Je-li mokro a zima, můžete se zabalit do deky a vzít si pláštěnku nebo deštník. Proti vedru nesvedete nic. Nikde v okolí nebyly chladné sklepy ani klimatizované bary. Někteří se jezdili zchladit do místního obchodňáku, kde klimatizace fungovala aspoň u regálu se zmrzlinou. Zkuste hasit povodeň, říkal kdysi Jirka Grossmann.
)
Našim autům se moc nechtělo už v Rakousku – poskakování okolo Vídně po přivaděči na Graz a potom šplh ke Klagenfurtu a Villachu jim dal pořádně zabrat. Mini zkrátka není dálniční stroj. A to jsme jeli ty nejhorší úseky v noci. Původní předpoklad, že pojedeme v koloně aspoň čtyři se nepodařilo zrealizovat a tak než pořád někde čekat, švihli jsme to s Alenou „na sólovku” sami. Kolem půlnoci jsme přeskočili alpské hranice do Itálie, no a pak už je to jenom z kopce až dolů k móři. Při sjezdu těmi nekonečnými tunely jsem se jenom dušoval ať už jsou všechny „tunelářské” katastrofy vyčerpány. Představa, že v té díře strávíme několik hodin jestli to ten náklaďák před námi do něčeho píchne, tak ta mě dost děsila.
)
V zemi makarónů a špaget jsem začátečník, takže jsem trošku zmatkoval u dálničních turniketů. Napřed mě nedošlo, že se platí až „po použití”, tak jsem zkoumal, kudy vrazit mince do toho krámu, kde nebyla žádná dírka. Pak mě došlo, že závora se otevře tím, že si člověk vezme z podavače lístek, no příště budu už dělat chytrýho. Velice nepříjemný pocit jsem ale měl po dojezdu „benátského úseku”, když jsem do štěrbiny, kam vrazíte ten odměrný lístek, cpal (do té samé ďury!) kreditní kartu. Tak, a teď už ji nikdy neuvidím! Naštěstí opravdu vylezla zpět a my mohli pokračovat na Ferraru. Nápověda samozřejmě italsky, když zmáčknete knoflík „angličtina” hodně to připomíná elektronickou směs maďarštiny a čínštiny. Úsek dálnice Mestre-Ferrara (5,60 Euro) jsme si mohli klidně odpustit a vklidu dojet mimo dálnici, ale nešť. Jeli jsme přesně podle italského itineráře a nakonec šťastně dojeli, i když závěrečných 500 metrů mohlo být značeno důkladněji.
){kind=small}
Do kempu na okruhu Pomposa jsme se trefili, nicméně za vjezdem byla důkladná závora a nikde nikdo. Bylo tak k páté ranní. Nic, počkáme, přece někdo musí vylézt. Asi za hodinu přijeli nějací němci a u pivečka (jejich) a slivovice (naší) jsme vydrželi tak do sedmi, kdy si přišly nějaké cérky sednout k té závoře. Dovnitř ale nesmíme, neabsolvovali jsme přihlašovací procedůru, která začne v devět, nemáme čísla a pytlíky – ještě, že neumím italsky nadávat! Pravda, úřadovat začali o něco dříve, takže v devět jsme se již vítali s Lumírem, Honzou, Jirkou, Martinem, Tomášem a dalšími známými. Stany jsme strategicky postavili u jediných venkovních sprch v areálu. Nakonec celé slavné přihlašování nebylo k ničemu. Stany se stavěly jak se komu zlíbilo a registrace se klidně dala zaplatit na místě samém. Jediné, co jsme si z celé dvouměsíční procedůry odnesli bylo někollik zoufalých telefonátů a mailů od pořadatelů, kterým Pavel napsal, že se jmenuje Nejedlý a dcera Eliška, takže jim z přihlašovacího skriptu vylezly takové nerozluštitelné nesmysly, že je do omrzení ověřovali.
)
Všechno zajímavé jsme stihli prošmejdit vždy ráno, za snesitelné teploty. Po desáté jsem již přestal fungovat a tak to bylo každý den až do pondělního odjezdu. Jediným prostředkem k přežití bylo studené „vino rosso” ze stánku, neb pivo bylo teplé a stálo skoro dvakrát tolik. Další fintou bylo počkat si až pár čistotných odpustí vodu ve sprchách a vlézt tam v triku a trenýrkách. Mokrý textil aspoň chvilku drží vlhkost a větřík tak krásně chladí. Na pláž to bylo sice jen pár kilometříků, ale když jsme tam v sobotu celí natěšení vyrazili, ukázalo se, že voda je jako horká napuštěná vana (a navíc je člověk potom slanej) a po písku se bez bot nedá chodit.
Ozdobou krámků byl britský Mini Sport. Ceny sice krutě přepočítávali 1:1,6, ale skoro všechno prodali a mohli tak v neděli dopoledne spokojeně sbalit. Italové prodávali (přirozeně) hlavně věci na Innocenti, nicméně dalo se při podrobnějším okukování najít i něco velmi zajímavího, co Martine? (Pěkná sedačka Corbeau na 50 Euro.) Staré originály se moc nevyskytovaly a když jsem náhodou narazil na přepínač blinkrů MK I, řekl si nestyda rovných 100 Euro! Na díly je přece jen nejvýhodnější stará dobrá Anglie. Kdo něco shání měl by začít šetřit a s nákupy počkat narok do Norwiche.
)
Vlastní program – tedy jízda po okruhu a slalom, byl trošku odvarem chtěného. Nakonec kdo by mučil svoje milované autíčko ve vedrech přes čtyřicet celsiových stupňů. Kdo chtěl, zařádit si mohl po libosti, i když původní časový rozpis moc neplatil. Orkuh samotný je hodně prostorný a široký tak akorát pro Mini, i když je stavěný na ME motokár. Nebyla to taková (u nás obvyklá) stezička ohraničená pneumatikami. Poprvé jsme se také účastnili „presidentského meetingu”, hlasovalo se o tom, kdo bude mít tu čest hostit IMM v roce 2005. Fandili jsme belgičanům (26 hlasů celkem), ale totálně nás převálcovali příznivci horkých dnů (myslím tak 100 hlasů) a sraz bude ve španělském Katalánsku, letovisko Sangulí Salou. No nevím, kdo z nás vyrazí na tu přes 2000 kilometrů dlouhou štrapáci přes půl Evropy. Zajímavým bodem bylo (až se mě nechce věřit) hlasování o tom jestli budeme hlasovat o tom, jestli mají být napříště na IMM připuštěni majitelé nových BMW Mini. Nepamatuju si, kdo takovou pitomost přednesl, ale možná s tím někdo má problém, pro nás to bylo spíš na pobavený úsměv. Skoro jako náš parlament :-) Celé presidentské hlasování jsou zcela normální politické volby, umění prodat se. Chudáci belgičané jen mluvili o tom, co že by chtěli udělat u papírové nástěnky, rasantní portugalci zkrátka „nalajnovali” co všechno bude i s videoprezentací. Zda vše splní, to už je druhá věc. V Itálii velice zmatkovala cateringová agentura. Měla na starosti nejen výdejnu večeří a snídaní, ale vše okolo jídla a pítí včetně stánků s občerstvením. Kdo přispěchal brzy, dostal řádně najíst, kdo trošku zaotálel, tak už nezbylo třeba žebírko s bramborem k veřeři nebo crossaint ke snídani. Nakonec ty, které měli původně na stravenku (krásné, čerstvě upečené), začali drze prodávat za 5 Euro! No, není vše jako v Rakousku, nakonec vloni v Kinross jsme neměli za stejné peníze do žaludku vůbec nic.
)
Úchvatný (i když poněkud příliš hlučný) byl večerní program v sobotu. Jaké nepředstavitelné kousky dokáže zručný talián s kusem těsta, to se opravdu nikde jinde nevidí. (Původně jsem nevěřícně myslel, že mají nějaká umělohmotová kola.) Roztáčeli z něj obrovské placky s kterými dovedně žonglovali, jak jen si dovedete představit. Sponzorskou soutěž, spásání špaget na čas, Jirka Plevka dokončil na slušném místě, nicméně vítěz bral vše a navíc musel mít (podle Jirkových slov) plechovou hubu, protože těstoviny byly abnormálně horké. S klubovou presentací na pódiu jsme doufám nezklamali, Plevkovic opět v chodských krojích, a nakonec když se podíváte na tu horu obětin, kterou po akci pořadatelé vystavili na síti, na vrcholu hromady vyzývavě trčí česká vlajka! Svazek, skoro bych měl říci otep, jich prozřetelně dovezl Tondův synátor, ozdobil jimi vše v dosahu, dokonce i WC budníky – tomu se říká "být připraven".
Jura