Login
International Mini Meeting Almtal, Rakousko
1.–2. června 2001
Na rakouský mezinárodní sraz vyráželi zástupci českého Mini Fan Clubu v počtu deseti vozů (jeden pravda slovenský s Bohušem Bukovčákem a Hankou a jeden pravda ne-Mini s Martinem Buzkem a Monikou) z Blata v jižních Čechách. Trasa dle Lumíra Holase byla naprosto dokonalá, drobně zbloudit se nám povedlo jen jednou a to ještě jen pár desítek metrů. Kupodivu se celá naše "kolonka" udržela pohromadě a za Steyerem se nám otevřel pohled na alpské velikány, do cíle zbývalo jen několik stovek metrů. Počasí v sobotu ráno nevypadalo moc přívětivě, bylo sice pod mrakem, ale nepršelo a v horách může nastat změna (dofali jsme k lepšímu) z minuty na minutu. Ó my bláhovci.
V kempu Almtal nás uvítaly davy Miníků ze všech koutů Evropy i zámoří a hlavně partička kolem Berta Schauflera a Klause Langa z týmu organizátorů. Ti z nás, kteří neměli vyřízené formality a finance, dořešili potřebné a pod vedením "bicyklovaného" Berta jsme se vydali k nám přidělenému "klaimu". Už cesty, které byly mohutně posypány dřevěnými štěpky nám měly napovědět. . . Zaparkovat, postavit stany, zbudovat klubový stan – to byly naše priority. O zábavu se postaral klubový stan majitele Martina, který odmítal býti postaven. Ty nejpodstatnější komponenty, plastové spojovací rožky, byly fungl nové, jenže průměrem do nich nepasovaly tyčky. Problému se zhostil Jirka Chochol pomocí mé "extraspeciální" lepící pásky. Vytáhli jsme tedy trička, mikiny, samolepky a další klubové serepetičky, ustavili prodejce, jako obvykle Alenu, a postupně vyráželi do víru dění, okukovat co kde zajímavého.
Kousek od nás bivakovali taliáni s celým obrovským přívěsem, kde si vezli i svoji malinkou pizzerii, dále za nimi několik prodejních stánků, ale o těch později. Jinak samozřejmě nejvíce zastoupeni byli němci, holanďané, dáni, snad i nějakého francouze bylo nám spatřiti, ba i z britských královských ostrovů přijeli účastníci v očekávání krásné oblohy nad alpskými velilkány. Po té podmračené se zatím proháněl vrtulník, který za nemalý peníz umožnil zvědavcům celý kemp shlédnout z perspektivy ptáka. Kemp. . . on to ani kemp v našem slova smyslu nebyl, spíš takový přírodně turisticko–sportovní areál, kde nebylo žádných chatiček, bungalovů ani jiných nám známých ubytovacích boudiček, jen vykolíkované "klaimy" na postavení stanů. Konečně jsme se tak potkali s další českou partou od Teplic – myslím šest aut lidí okolo HS–Tuningu. Ti přijeli již v pátek, aby si to více vychutnali. Pršelo již od čtvrtka, proto ty navezené štěpky a počasí neslibovalo na večer nic jiného.
Přehled toho co jsme viděli je lépe shlédnou v obrázkové příloze, z opravdových lahůdek to bylo především několik vskutku originálních Cooperů S MK 1. Tito "krasavci" (i v provedení naprosto civilním) jsou vždy ozdobou jakýchkoli Mini Meetingů. Z kreací zasluhujících pozornost to byla skutečná "limousina" finské partičky. Šestimístné, čtyřdvéřové Mini vyšlechtěné po vzoru Lincolnu Colorado (nebo jak se ty obrovské potvory jmenují) tak, že druhá řada sedadel byla obráceně, zadní čtveřice tedy seděla naproti sobě a ti úplně vzadu se mohli po cestě koukat na TV umístěnou mezi opěkrkami hlav řidičského páru. Jediné, co mi chybělo k dokonalosti byla absence takové té šípové, samozřejmě chromové, TV antény, bez níž není fór fórem.
Zpět ke krámkům. Bylo jich velmi málo (myslím tak šest) a hlavně měly opravdu mizerný sortiment. Tedy mizerný pro toho, kdo přijel s nadějí, že angličtí obchodníci srazí ceny náhradních dílů na únosnou mez. Radovat se mohli snad ti, kteří propadají módním vlnám obrovských výfukových koncovek, modrých či zelených žárovek, tlustých až nejtlustších třináctek kol atd. Jediný angličan mezi stánkaři svezl takové trošku šrotiště, ale dalo by se něco najít, nicméně našli jsme skvěloou lahůdku (zadní kliku od Countrymanu) skoro novou, za přijatelný peníz u německého stánku. Našemu vlastnímu prodeji se též celkem dařilo, místo padesáti trik a deseti mikin jsme to měli mít opačně. Co chvíli byl vidět klepající se účastník jak si s hřejivým pocitem odnáší "srazovou" deku, kterou prodávali v recepci. Další atrakcí byla limitovaná série "angličáků" 1:48 s logem srazu.
Když jsme se nabažili procházení mezi auty, zamířili jsme k obrovskému stanu, kde bylo to pravé "společenské centrum" jídla a zábavy. Začínalo poprchat. Večeře byla chutná a mocná, někteří sice pomlouvali schopnost rakušanů vyrobit houskový knedlík, nicméně jsme se nadlábli dostatečně. Společenskou část s hudbou a tancem jsem vynechal jednak z důvodů finančních, ale hlavně z důvodů zdravotních. Klidné hospůdky, kde nerušen proudí hovor jsou mi daleko sympatičtější. Nakonec neměli jsme těch zásob zas až tak málo. . . Za stálého deště a bouřlivých zvuků z večírku jsme uléhali po půlnoci a modlili se aby aspoň ráno vykouklo sluníčko.
Ráno vykoukl ze stanu pouze Honza Mráz aby nám sdělil, že opravdu leje pořád a že vedlejší delegace již začíná mít problémy. Vskutku "klaim" o jedno přes, byl pod vodou celý. Nic, rychle sbalit, přestěhovat se pod stan klubový, vydesinfikovat dutinu ústní a hurá na snídani. Zde zážitek nevšední. Snídaně byla chutná a bohatá, kávy po libosti, ale nás nejvíce zaujal "rozdavač" plátkového sýra. Nebyl to stroj, ale muž v tého funkci, který zřejmě tak důsledně večírkoval, že chvění jeho rukou málem způsobilo vítr. Ne a ne oddělit ten správný počet sýrových plátků, no šichta hrozná. . . Kuchyňští organizátoři se nad ním slitovali a postavili jej ke konvicím s kávou, kontrolovat je-li jí dost – málem se mu tam podařilo spadnout, nakonec dostal nejdůležitější funkci – stát a usmívat se!
Po snídani začali již někteří zoufalci opouštět kemp a odjíždět domů. My jsme vzdali naděje kolem poledne a vyrazili též. Tak tak, že jsme se stihli s Bertem rozloučit, už zase pobíhal se starostí, kdo že to celé uklidí. IMM 2001 nelze srovnávat se Silverstonem v roce 1999. Sraz to byl pěkný, aut kolem patnácti set, ale alpský duch nám bohužel nepřál – s tím se nedá nic dělat. Součástí každého takového mezinárodníha srazu je schůze národních klubových předsedů, kteří zvolí organizátory srazu napřesrok. Vroce 2003 se budeme těšit do Itálie, příští rok zamíří karavany Mini do Skotska. Nevím jak to dopadne, ale aspoň ta Itálie vzbuzuje naději na sluníčko.
Jura Tlach