další obrázky v galerii |
Na maďarských srazech málokdy teploty poklesnou pod třicet, většina víkendu vždy atakuje tropickou čtyřicítku. Domníval jsem se, že letošní IMM v Itálii bude dobrou průpravou na takové podmínky. Když jsme se konečně (za vydatné pomoci Pepy, který již bydlel) ubytovali v krásném, poloprázdném kempu se spoustou stromů poskytujících blahodárný stín, domníval jsem se, že nás už nic nemůže překvapit. Napřed počítej vlaky a večer uvidíš, říkal zkušeně.
Pravda, bydlet sotva sto metrů od kolejí a ještě na velmi frekventované štrece od Balatonu do Budapešti není to nejlákavější, nicméně daleko příšernější byla nedaleká diskotéka, první noc tak do čtyřech do rána. Pavel to posléze komentoval ze spacáku: musíš usnout když jede vlak, to není ta blbá muzika slyšet! Dvě noci v tomto kempu vydají za sto jiných, dospával jsem ještě v úterý. No nic, pojďme k samotnému srazu.
Doufám, že naše maďarské kamarády moc nenaštvu, ale domnívám se, že si kousli do moc velkého krajíce. Už startovní intervaly (3 minuty) nám připadaly nesmyslně dlouhé, takže těch asi šedesát zúčastněných posádek startovalo přes tři hodiny! Postávat na louce pod pražícím sluníčkem není nic příliš zábavného, ale konečně jsme krátce po poledni byli na trati. První úkol, jakoby opsaný z loňského Křižanova byl lov rybiček z bazénu. Na lovení čas tři minuty (proto ten dlouhý startovací interval), nicméně bazének byl obklopen ještě tak šesti, osmi posádkami, takže se po krátké poradě rozhodujeme tento soutěžní úkol zcela vypustit a pokračovat podle itineráře dál. Spousta dalších zábavných úkolů čekala na schvácené posádky, nejzáludnější bylo očichávání neznámé tekutiny v krabičkách od filmů. Chtěli vědět jednak jaká koncentrace původního roztoku je v každé ze tří a pak co je to vlastně zač. Připadalo mě to jako něco mezi šamponem a okenou, snad prostředek na mytí aut nebo náplň do ostřikovače. Další byl výstup na význačný památník v rezervaci Vértes. Nahoře bylo nutno orazítkovat jízdní výkaz, takže nějaké opisování nebylo nic platné a kdo tam vlastnonožně nevylezl prostě body neměl. Soukromou přestávku jsme si udělali v příjemné restauraci nedaleko a jako předkrm ke společnému sponzorskému guláši jsme si dali skvělé místní haláslé.
Zcela zádsadním problémem se ukázal itinerář. Když totiž nesedí jedna, dvě míry, tak začnete pochybovat o všech a nakonec jedete spíš podle tušení než podle itineráře. No, nakonec jsme do cíle trefili, i když zdaleka ne v nejlepším čase. Společný brambrguláš byl skvělý jako vždy, jen někteří mrmlali nad jeho mastnotou. Nakonec i pivečko bylo na čepu, takže spolujezdci měli o potěšení navíc. Dojezd zpět do kempu pak jen zakončil mučivou žízeň řidičů. Jedinou cenu české výpravy si odvezl Pavel Nejedlý za nejkrásnější Mini jeho Innocenti MKII si to zaslouží.
Velmi nás překvapila nízká účast slovenských posádek, přijely jen dvě, česká výprava byla třikrát početnější a rakouské kluby začínají také objevovat tento nezaměnitelný prázdninový podnik. Jako vždy nejočekávanější byl sobotní večírek v kempu a přilehlém okolí a jako většinou v Maďarsku se společnost rozdrobila na osamělé skupinky a veselila se odděleně. Česká delegace se po nezdařeném výletu do laciné hospody přidala k maďarské většině a přes jazykovou bariéru jsme se dokázeli skvěle pobratřit. Velkou měrou se o to zasloužila nepřítomná Pavlova dcera Eliška, která je v maďarské komunitě od IMM nadmíru populární. S tím hospodským výletem to bylo tak: v pátek jsme se vydali nakoupit do ABC krámu v sousední vesnici Gárdony. Na zpáteční cestě jsme se zastavili v příjemném baru (čepované pivo za 150 HUF) a v sobotu večer jsme si návštěvu chtěli zopakovat. Když jsme ušli asi 2 kilometry, došlo nám, že nás další ne jen nenajdou, ale navíc taky proklejou do horoucích pekel. Pavlovi se povedlo stopnout místní elektrolokálku, takže jsme se vraceli ke kempu motorizovaní a po cestě nabírali další české účastníky, kteří nás šli hledat. Nakonec i řidič tohoto podivného letního vláčku z toho měl celkem legraci.
Tu poslední sobotní noc provozovatelé diskotéky usoudili, že končit ve čtyři je moc brzy, takže diskotékové dunění utichlo až někdy kolem šesté ráno. Naše ranní obličeje, (myslím, že lépe ksichty) mluvily za vše. Většina rakušáků mizela velmi časně a ani my si nedávali moc načas. Kafe a krátké rozloučení, a honem do míst, kde je aspoň trošku klidu. Doufejme, že narok budou mít maďarští pořadatelé šťastnější ruku při volbě ubytování, vlak bude aspoň o půl kilometru dál a diskotéka bude jen ta vlastní.