CZ UK
 

MINI krámek

Serepetičky

Login






Zaslat heslo
další obrázky v galerii

Začali jsme srazem většiny posádek ve čtvrtek v Brně a plánovali vyrazit v podvečer směr Slovensko, kam až dojedeme. Martin Suchánek nám odjezd trošku protáhl, takže reprezentační team (Cuchta, Martin Buzek, Mahony a Tlach) opouštěl Brno až v osm večer (nakonec jsme do cíle dorazili až po Lumírovi, který odjížděl z Brna až v pátek ráno). Slovenské hranice jsme překračovali po deváté a kolem jedenácté hledali poblíž Bojnice vhodný kemp k přespání. Našli jsme jej v obci Nitrianske Rudno, kde sice do noci dusala diskotéka, ale za to po nás při odjezdu nic nechtěli a ještě nám mávali na cestu. Ráno jsme po zastávce v Lučenci (velmi slušný oběd za 70,- Sk) překročili maďarské hranice a nechali se od Pepíka (byl na místě již od středy) navigovat do kempu. Registrace proběhla celkem rychle, takže honem okouknout co je nového a hurá na nejlepší egerský bikavér. Česká výprava byla letos trošku početnější než v minulosti. Celkem se srazu učastnilo osm českých posádek.

Základní kempus byl asi 8 kilometrů od centra města, ale bohužel neměl to, co nás zachraňovalo vloni ve Vesprému, totiž kempový, alespoň maličký bazén. Přežívat v teplotách kolem 35 stupňů ve stínu bylo opravdu náročné. Naštěstí nedaleko bazén byl a kempové sprchy také fungovaly. Jen malá poznámečka: nejsme tak moc odlišní (tedy my a maďaři) na všech sprchách chyběla sprchová růžice, takže koupající musel vzít za vděk proudem vody jako z hadice. Sonny dokonce líčil jak si na za studií na kolejích musel každý koupit svoji sprchovou růžici, kterou si vždy po osprchování zase odšrouboval a odnesl – dobrej nápad pro příště.

Jsem celkem konzervativní člověk, takže jsem velmi rád, když se nemění nic, co bez problémů a k všeobecné spokojenosti funguje. Maďarské srazy (alespoň ty, které jsem navštívil) byly vždy jak organizačně tak obsahově udělané na jedničku. Rallye startovala (opět tradic) na parkovišti před místním obchoďákem Tesco. Zdržovali jsme jej jak to šlo, protože Martin Kavan přijížděl od Budapešti a ještě musel proplout registrační procedůrou. Jako prolog na nás připravili nedlouhý slalom, nicméně složitější tím, že se celý couval. Soutěžní jízda se nám letos trošku zasekla, udělali jsme malinký „kufr”, nicméně vše dobře dopadlo a někteří z nás byli pořadateli po zásluze oceněni.

Celkově rozdali pořadatelé mnohá, i kuriozní, ocenění. Klasicky za první až třetí místo v rally, dále pak (jména, zvláště ta maďarská pro jistotu neuvádím) za nejpřesnější odhad délky ozdobného rámečku kolem blatníků a prahu, nejpůvodnější auto na srazu, největšímu smolaři roku, cenu pro nejvzdálenejšího účastníka si odvezl Martin Kavan, oceněn byl nejpopletenější řidič, nejlepší a nejestetičtější dámská posádka, nejstaršímu účastníkovi tady říkají nejzkušenější :-)), nejextrémnějším autem byl mnoha watty muziky vybavený oranžový Traveler, nelepší slalomář (slalom na parkovišti před Tescem – čas), nejdokonalejší slalomář (slalom – známka za umělecký dojem), Mini s nejdynamičtějším zvukem měl Pepa Píža, nejzpocenější účastník (na kole namapoval trať rally) a nakonec já dostal pohár za nejdelší vrh brzdovým bubnem. Získal jsem ho proto, že všichni metli takovým tím klasickým způsobem rozmáchni a hoď, kdežto já mazaně vzpomněl Ludvíka Daňka a dal jsem tomu patřičnou diskobolovskou otočku. Pravda při prvním pokusu jsem málem trefil pořadatele, ale napodruhé to vyšlo a rekord už nikdo nepřehodil.

Letošní Mini-víkend se termínově potkal s tradičními oslavami egerského bikavéru na den svatého Donáta, patrona tohoto skvělého červeného moku, hlavně proto byl společenský život letošního srazu velmi bouřlivý. Jak v centru města, tak na jeho „vinných” okrajích byla po celý víkend otevřena spousta stánků jednak s kvalitním vínem, také s nejrůznějšími kulinářskými specialitami. V „čárdách” a ostatních lokálech vyhrávali čardášoví houslisté dokud jim smyčce neumdlely, opravdu bylo na co se dívat, co pít a co jíst. Konečně jsem se také propracoval k maďarské rybí polévce haláslé, kterou jsem nestihl vloni u Balatonu – prostě skvělá!

Ani zpáteční cesta neproběhla jen tak normálně. Zvolili jsme jižnější cestu (směr Levice, Nitra na přechod Hodonín) a zoufale hledali přes 200 kilometrů hospodu, kde by nám dali najíst a to vše ve více než třicetistupňovém vedru. Na Jižním Slovensku to ale opravdu není možné, všude jen nalévají. Nakonec nás zachránil až motorest Lapáš kousíček před Nitrou, kde jsme se opulentně naobědvali tak, aby nám to vydrželo i na večeři.

Maďarské srazy vždy něčím překvapí, ale na druhou stranu se můžete spolehnout na to, že zažijete vše, co od takového podniku očekáváte – dostatečné vyblbnutí a skvělou partu podobně nadšených bláznů jak jste vy. Takže se nás na rok v Maďarsku určitě sejde víc!

Jura Tlach

zpět fanzin


 
© MFC 2007