CZ UK
 

MINI krámek

MILLERS OILS

Oleje pro Mini
Díly
  • Mini díly
Příslušenství
Serepetičky

Login






Zaslat heslo

International Mini Meeting – Kinross (Scotland)


další obrázky v galerii

Tak asi začnu malým zklamáním, ať to mám rychle za sebou. Pokud bychom jeli na tak dlouhý výlet pouze kvůli srazu, odjížděli bychom mírně řečeno rozladění. Nejen kvůli počasí – to nakonec žádný pořadatel na světě neovlivní, ale hlavně kvůli absenci jakékoli podpory účastníkům. Za svých poctivých 32 liber na hlavu jste si mohli postavit na louce stan, vystát frontu před několika málo záchodky, nalepit si na auto malinkou samolepku, onáramkovat se papírovou páskou, pocucat něco, čemu jsme jako děcka říkali špalek a večer se dostavit do centrálního stanu na vystoupení místních muzikantů – to by bylo asi tak všechno. Žádné upomínkové hrnky, trička, žádná starost o večeři či snídani, ani to účastnické číslo nebylo pro prokřehlé návštěvníky připraveno. Mnozí němci a holanďáci hlasitě vyjadřovali nelibost.

Ale abych začal od samotného počátku. Když jsme se vloni v rakouském Pettenbachu rozmýšleli jestli Skotsko stojí za tak dlouhou cestu, řekl kdosi (snad Chochol), že prostě jet musíme. Nastal rok šetření a příprav, nicméně tu nejzákladnější přípravu nám dal samotný rakouský sraz – neustálý déšť a po kotníky bláta všude. Kdo jej přežil ve zdraví, mohl směle do skotského Kinross vyrazit.

Odjezd se nám trošku zkomplikoval tím, že jsme již nesehnali lodní lístky na termín, který se nám zamlouval a museli cestovat o tři dny dříve. Nejeli jsme však sami, celkem bylo na lodi tak patnáct Mini, převážně z německa a holandska. Další cesta po Skotsku nám však bohatě vynahradila veškerá zklamání a svízele, které jsme v Kinross překonávali se zatnutými zuby. První skutečný skotský Mini se za námi přijel bratřit v úterý při obědě na parkoviště před opatstvím v Jedburghu. Jeho majitel se vyjádřil v tom smyslu, že by se rád srazu zúčastnil, ale bohužel není členem žádného klubu. V té chvíli nám to připadlo jako nemožné – vyhodit Mini ze srazu? To snad ne!

Sraz začal v pátek organizačním zmatkem kolem registrace. Asi to opravdu chtěli mít co nejdokonalejší, a tak vše překombinovali přes rozumnou míru. Ač jsme měli potvrzenou registraci od štábu, stejně nás šoupli do jakési boční fronty a formality začaly nanovo, navíc nám chybělo jedno auto (Jirka Plevka), které bylo ještě na cestě. Když jsme vše za hodinku zvládlil a vystáli obě fronty, mohli jsme konečně zaparkovat auta v sektoru „Riley, line 44” a začít za drobného děště a čerstvého větru stavět stany.

Proti nám se o totéž pokoušela holandská rodinka s malým děckem. Jejich stan však svými rozměry poskytoval studenému vichru víc než zajívavou oporu a duralové tyče se ohýbaly k zemi při každém poryvu. Chvíli jsme jim pomáhali, ale nakonec jim nezbylo než odjet do Kinross hledat nějaké přijatelnější ubytování. Stan nakonec postavili druhý den, již za normálního fučáku. V pozdním odpoledni se konečně ozvali vysílačkou Plevkovi, takže jsme je mohli připravit na registrační kolotoč a navigovat do našeho sektoru.

Hned při vjezdu do areálu statku, kde se vše odehrávalo stál rozložitý skot v holínkách, sukénce, a plastovém pršiplášti a s rozzářeným úsměvem všechny srdečně zdravil – Velcome to Scotland! – jó měl pravdu. Ve Skotsku prší pořád, ale ne neustále. Tento protimluv si vysvětlete tak, že prostě není dne (tedy 24 hodin) aby nepršelo. Počasí se tam ale střídá takovým tempem, že žádný déšť netrvá dlouho a obvykle jej střídá čerstvý studený vítr, někdy na pár minut vyjde sluníčko. Pokud dokážete využít těch několik slunečných minut a máte výbavu z dobrého materiálu, dokážete se po celý den udržet relativně v suchu. Stačí však promeškat pět minut a stan budete balit totálně mokrý.

Odpoledne a k večeru jsme samozřejmě obhlédli auta (na nějaké nové rarity jsme však nenarazili) a hlavně prodejce. Zdaleka jich nebylo tolik jako v roce 1999 na Silverstone. Jediný „oficiál” – MiniSport byl jedním ze sponzorů a jeho akce – desetiprocentní sleva při nákupu nad 50 liber asi moc nezabrala. Centrem stánku byla kola (nejlépe 8/13) a sedačky (nejlépe Cobra s FIA homologací). Katalog měli moc pěkný, na křídě, ale bohužel ceny opět povyskočily, takže naše kroky směřovaly spíš k drobným stánkařům a na bazarové plochy. S naším klubovým sortimentem (trička, mikiny, skleničky) jsme nepochodili, protože místo na prodej se muselo jednak platit (no dobře), ale hlavně platit dopředu a někomu úplně jinému než pořádajícímu klubu. Zkrátka jsme se mezi prodejce neprodrali.

Večer jsme obhlédli obrovské cirkusové šapitó, které bylo za hlavní scénu srazu. Dvě hospody a pódium, na kterém se střídali místí muzikanti. Nikde žádná technodupárna (ani v rádiu jí moc neuslyšíte), dudali dudáci, akordeonisté tiskli měchy a zpěváci s tanečníky se snažili udržet tu správnou skotskou atmosféru. Moc se jim dařilo a sobotní večírek byl ozdobou celé akce. Začalo představování klubů, které vysílaly na pódium své delegáty, ti pronesli patřičnou zdravici a následoval další klub. Vyvolávali je z jakéhosi seznamu dobře hodinu. Nakonec přišla výzva pro kluby nečtené – takže jsme, připraveni, vtrhli na pódium.

Českou výpravu dokonale reprezentovali Jirka a Vojta Plevkovi v chodských krojích (oni je sebou opravdu vezli!). Vysvětlili všem, že Skotsko je vlastně severní Chodsko a že nejen dudy jsou tím společným prvkem. Obliba dobrého piva a whisky (když to velice zvulgarizuji jde vlastně o pivní pálenku) jsou další společné zájmy. (A to nás ještě Jirka vydatně podporoval po celý sraz výtečný ležákem Chodovar, i nejeden škoťák si zamlaskal.) Z pódia jsme zanotili „Žádnej neví, kde jsou Domažlice. . .” a sklidili poměrný úspěch. Nejdokonalejšími reprezentanty byli samozřejmě místní a pak irové kompletně maskovaní za hobity v národních barvách. Opravdu jsou to výteční kumpáni a když jsme projevili zájem se s nimi vyfotografovat, během minuty měli zorganizovanou celou tlupu oranžovo, zeleno bílých skřetů.

V neděli po ránu jsme dopili chodské pivečko, utratili poslední pence přidělené na díly, před polednem sbalili v „suchém mezičase” věci a vyrazili za tajemstvím ostrova Skye. Myslím, že nikoho z naší výpravy už na žádném srazu nic z přírodních rozmarů nepřekvapí. Snad jedině Itálie příští rok by nás mohla vyvést z míry – mohlo by tam totiž být pěkně.

Jura

zpět fanzin


 
© MFC 2007