Login
)
Světová premiéra nového Mini na závodní trati?
Jak to dopadne s novým Mini na závodních tratích je prozatím ve hvězdách. Přesto má svoji premiéru již za sebou na jednadvacáté Valašské rally (26.–27. dubna). Sice ne jako ostrý závodní speciál, nicméně i jako předjezdci mu to celkem slušelo.
Žlutý Mini Cooper (85 kW/149 Nm) zapůjčil zlínský prodejce BMW – Synot Auto a. s. Vpodstatě jsme jej vytáhli přímo z výlohy v pátek o půl desáté a vzápětí vyrazili „honit vodu“ na náměstí do Valašského Meziříčí. Aby byl dojem dokonalý, vezli jsme sebou ještě jeho čiperného dědečka, závodní speciál Morris Mini Cooper S (1964). Ten obrázek generací u meziříčského morového sloupu byl opravdu impozantní, alespoň podle zájmu diváků. Vždyť ta auta dělí osmatřicet let!
) |
) |
Jak populární „valaška“ dopadla, najdete jinde, pro nás jsou nejpodstatnější první dojmy z dvoudenního „ostrého“ svezení. Posádka Pavel Nejedlý / Josef Píža k našemu klubu patří dlouhá léta, Pavel s Cooperem závodí již patnáctou sezónu, takže kdo povolanější by měl hodnotit. . .
Předjezdci se v zásadě dělí na tři skupiny. Ti první provážejí rodinku nebo svůdnou inteligentní blondýnu, zkrátka chtějí a mohou „být u toho“. Druzí zjišťují nedostatky zabezpečení jednotlivých rychlostních zkoušek a snaží se je napravit a ti poslední rozhánějí nedočkavé diváky z kritických míst. Mini bylo na pozici tak 2,5 a jeho jízdní vlastnosti naši předjezdci prověřili opravdu důkladně.
Pátek začal hustou přeháňkou, voda na vložkách vydržela, alespoň v lesních úsecích. Na noční etapu trať už zvolna osychala a sobota se jela skoro na suchu. Vše pak zpestřeno tím, co k valašce patří – blatíčko vytahané na rozbitý asfalt, šotolina, kamení na silnici. . . První jízdní dojmy jsem poskládal z fragmentů „řečí“, které jsme vedli s Pavlem Nejedlým při cestě zpět do Zlína.
)
Nejdřív auto oběhla kolem dokola ekonomka. „Je to celý, je to celý!“
V pátek se nedalo dělat skoro nic. Lilo, pak jsme jeli do tmy. V sobotu už jsme si to mohli „ošahat“ pořádně. Perfektní podvozek, skvěle to brzdí, trošku problém s dobržďováním levou. Posilovač je hodně „jedovatej“ a v levé noze nemáš hned ten správnej cit. Bezvadný jsou sedadla. Sice nám chvílli trvalo, než jsme našli všechny prvky, kterejma se seřizují, ale nastavit jdou skvěle. Dokonce mají takový „podpěráky na ledviny“, moc fajn, a ten nádhernej tachometr!
Z auta je výhled jako z normálního miníka. Sedíš sice o hodně výš, ale auto je celkově větší. Vypadá to jako by na všech rozměrech přidali procentuálně, všude, ale ty proporce zůstaly. Je to trapně tichý auto. Na závody je to až nepříjemný. Nejde pořád civět na otáčkoměr. Ještě navíc jsme vezli sirénu, tak jsem motor neslyšel vůbec.
Na horších cestách je to „poskakovadlo“ jako klasickej miník, chová se hodně podobně. Ke konci jsem to už uměl i „urvat“ ze silnice. Pravá do levé šest přes horizont. Jak jsem to tam poslal, tak mě horizont nakopl a auto se celý pěkně odsunulo až ke škarpě. Zrovna tam, kde stál ten mladej od bavoráků. Bez problémů jsme to vyřešili a Pepa mu pak volal, jestli máme zrychlit nebo ne. Prej ne ne, jeďte tak, jak jedete!
Na rovině to jede fantasticky, ale není to závodní auto. Kdy přijde opravdu strmej „krpál“, tak jedničku, vytočit do bezvědomí, dvojku, a nic moc, prostě je na to dlouhá. Převodovka má moc velký díry mezi kvaltama, ale samozřejmě je to civilní auto. Skoro celou trať jsme jeli na trojku.
)
Nakonec jedinej průser – defekt. Zaplaťpámbu v poslední vložce. V JZD, taková blbost, všude bordel, kamení, no a blbá díra, jako lavór plnej vody. V tom blatě nějaká ostrá hrana, křáp a bylo to. Už jak jsem tu ránu slyšel, tak jsem věděl, že máme pech. Stejně jsme museli ještě tak kilometr dál, abychom nezavazeli a vůbec jsme nejeli po ráfku, pořád tam byla pneumatika. Defekt byl na autě cítit, ale pořád bylo ovladatelný, žádná sežvejkaná guma. Ale co teď budeme dělat? Kde je rezerva? Kde je klíč? Kde je hever? Jak to sundat? Jak jsme oddělali zátku ze středu, tak na nás civí jakejsi „chlupatej“ šroubek. Co s ním? No, nakonec jsme to za pomoci telefonu a bavoráků zvládli, ale bylo to na příručku.
Doufal jsem, že se nepřijede ředitel od BMW podívat jak to taháme škarpama, ale na druhou stranu čím větší „šaškárna“, tím spokojenější diváci. A lidí byly mraky. Možná ty dva dny znamenaly víc než drahá reklama v televizi.
No a celkem? Padlo mě to do ruky brzo. V pátek jsme vlastně vyjeli do deště, pak do tmy – to se nedá moc počítat. Ale v sobotu už jsem byl hrozně spokojenej. Ne, že bych přesně věděl, co to udělá, na to bychom museli jezdit mnohem víc, ale sedlo mě do ruky perfektně. No vidíš, ani nejsem utahanej. Dvanáct rychlostek, skoro pět set kilometrů závodu a člověk ani není unavenej. Byl to velice příjemněj víkend. Myslím i bavoráci můžou být nadmíru spokojení – za málo peněz hodně muziky.
Jura Tlach