CZ UK
 

MINI krámek

Serepetičky

Login






Zaslat heslo
Subject: TROCHU O AUSTRALII
Date: Thu, 15 Mar 2001 23:19:27 +0100 (CET)
From: Martin Kavan 

Tak posílám po dlouhé době zase pár postřehů z Austrálie.


První část psal Tomáš, který krásně popsal cestu. No a já jsem pak připojil pár mých postřehů. Případné chyby a překlepy určitě pochopíte. Parafrázoval bych to skvělou reklamou na Land Rover Discovery:

"T K J KO MOZ K D LA NEKT RE V CI AUT MAT CKY, TAK SE I L ND ROV ER AUT MATICKY NAST VUJE."

Jeli jsme po pobřeží Tasman Sea, navštívili překrásné pláže Batemans Bay (pláže jako ze žurnálu – například městečko Huskinsson a jeho azurové pláže jsou prostě bomba) a přijeli do hlavního města Camberry. Nejdříve jsme vyjeli na Telstra Tower – to je televizní věž a rozhledna nad Camberrou a podívali se na město z ptačí perspektivy. Pak jsme si prohlédli Parlament (nový i starý), byli jsme i ve Válečném památníku. To bylo super – strávili jsme tam skoro tři hodiny. Byly tam tanky, letadla, děla a spousty informací o II. i I. světové válce atd. atd. Pak jsme navštívili i Cockington Green – to je park, kde jsou zmenšeniny domečků a pamětihodností z celého světa – je tam i náš Karlštejn!, jsem u něj vyfocenej :))

Pak jsme zamířili do hor, konkrétně do Snowy Mountains Region. Brzy ráno jsme si vyšlápli na nejvyšší horu Austrálie – Mount Kosciuszko 2228 mnm. (Ten název je z polštiny, protože to roku 1840 objevil Polák.) Počasí nám přálo a tak to byl naprosto skvělý výšlap. Nahoře jsme měli krasný výhled do okolí, dali jsme si svačinku a šli dolů, vstříc dalším dobrodružstvím. . . Ráno jsme se vykoupali ve sladkovodním jezeru Jindabyne Lake a pokračovali dál. Ve čtvrtek jsme dokonce navštívili i jeskyně – Buchan Caves. Připadal jsem si tam jako v Blansku. Byl to zajímavý zážitek, ale Macocha je lepší :)

Cestou z hor jsme jeli přes nespočet národních parků a do některých jsme se na chvilku i podívali. Tak třeba mám perfektní fotky s klokanama ve volné přírodě. Byli tak přátelští, že se nechali skoro pohladit! Jen tak zbůhdarma jsme navštívili dokonce i závod na zpracování dřeva a místní hlídač, nás ochotně provedl celým provozem. Jak už jsem psal dříve, lidi v Austrálii jsou velice přátelští a pohodoví a na vesnici to platí ješte víc :)

V pátek jsme měli přesouvací den, protože jsme se chtěli dostat co nejblíže Melbourne a tak jsme se po cestě zastavili "pouze" v RainForest – park deštného pralesa a jeho dva Suspension Bridges – závěsné mosty přes řeku. Krásný byl i Sale Common Park, kde je vybudovaný chodníček nad močálem a kde hnízdí spousta ptáků. (Mám vyfoceného obrovského pelikána :))

Jedno z nejkrásnějších míst na pobřeží je městečko Lakes Entrance a jeho 80 kilometrů dlouhé pláže a ústí řeky Snowy River do moře. Tam jsem taky vyplácal hodně fotek. Před Melbourne jsme chtěli přespat na Phillip Island a podívat se na tučňáky – Penguin Parade. V brožurce-průvodci to vychvalovali a tak jsme byli zvědaví. Trochu jsme se přepočítali – je to bohužel už moc blízko civilizace (Melbnourne) a tak tam bylo víc lidi než tučňáků a my jeli rychle pryč, utábořit se poslední noc v přírodě. Jaké bylo naše překvapení, když okolo půlnoci přijel Ranger a sdělil nám "sladké tajemství", že na celém Phillip Island není možné tábořit (a to nás naštěstí neviděl dělat večeři na propan-butaňáku, to bychom asi navíc platili pokutu :))) Tak jsme si sbalili saky-paky a jeli o kus dál.

Ráno jsme dorazili do Melbourne a podle pronikavého hluku jsme našli naprosto bezpečně Albert Park – místo kde se jela Grand Prix F1 a pak to začalo. . . Samozřejmě, že jsme neměli zabukované ubytování a tak jsme je celé dopoledne hledali, naprosto bezvýsledně. Všechny hotely, motely, ale i campy byly totálně "full". Po předešlé noci a zkušenosti s Rangerem jsme nechtěli riskovat "noční návštěvu" a spát někde ve veřejném parku, ani jet někam třicet kilometrů za město a ráno nestihnout kvůli zácpě závod. Pak se mi ovšem zadařilo a opět jsem si potvrdil, že jsem luckyman. Našel jsem parkoviště přímo v tom nejcentrovatějším centru města na břehu řeky Yarra, která ho lemuje a za pouhého pětapůl dolaru jsme zaparkovali a ješte nás nechal chlapík přespat ve skladišti. Naproti jsme měli Melbourne Exhibition Centre, kde právě probíhala Mezinárodní výstava aut a tak jsme tam také hned s Martinem zašli. No prostě jedna skvělá náhoda za druhou. Pak jsme se prošli nočním městem a plni ocekávání nedělního rána jsme zalehli na kutě. Ráno jsme to měli tramvajkou do Albert Parku – dějište závodu F1 – pouho pouhých deset minut.

Formule 1 je opravdu velký "business". Prodejny suvenýrů praskaly ve švech a koupěchtiví fanoušci mohli prodavačům ruce utrhat. Koupit se dalo téměř vše, tričkem počínaje a podpisy jezdců konče. (Za 12.000,-AUD sis mohl koupit i ono utržené kolo ze závodního monopostu Aertona Senny, který se v něm před lety zabil!) Už od rána probíhal bohatý program: například závod V8 Supercars, nebo BMW challenge cup, zajimavé byly závody Lamborghiny DIABLO Race. Byla tam i letecká přehlídka nad závodištěm a přelety obrovského Boeingu 747 Jumbo-jet generálního sponzora závodu (australské letecké spolecnosti QUANTAS). O výstavě veteránu, ale i sportovních aut nedávných dob ani nemluvě. . . No prostě jsem se ocitl v automobilovém ráji a že bylo na co se dívat :))

Čtyři hodiny před závodem, jsme zabrali výhodnou pozici v zatáčce Clark, kde jsme viděli jak auta brzdi před šikanou a zároveň tam byla velká obrazovka – Superscreen a na ni jsme viděli celý závod jak se vyvíjí. Nevýhodou bylo, že jsme museli celou dobu stát a nemohli jsme se ani na chvilku hnout, aby se na naše místo neposunul někdo jiný (pak bychom se tam už neměli šanci protlačit).

Jenom škoda, že vypadl Mika od McLarenu – tomu fandím já. Na trati byly i havárky. Bohužel jedna z nich – konkrétně vozu BAR se stala osudnou pro místního dobrovolníka, který dohlížel na trať a utržené kolo z monopostu ho smetlo k zemi. Kolo letělo rychlostí 290 km/hod a on to dostal přímo do břicha – už to nerozchodil! Tento incident se stal na opačné straně okruhu, než jsme stáli my. Několik kol kroužila auta za safety carem, než odklidili "zbytky", pak už nic nestálo v ceste Michaelu Schumacherovi, aby zvítezil. Říkají mu zde Red Baron, protože jezdi v červeném Ferrari a je němec. Sice mu nefandím, ale musím uznat, že je to klasa. Ješte v pátek při tréninku obrátil auto "na střechu" a pak při závodě, bez jakýchkoliv nervů, jede jako drak. Klobouk dolů. Plni zážitků jsme v podvečer opustili Melbourne. Za městem jsme přespali a v pondělí jsem řídil jedenáct hodin, téměř v tahu – 987 kilometrů domů do Sydney.

Zdraví vás všechny Tomáš :)


Podzim je tady

Tak už je tu březen a podzim v Austrálii začíná 1. března, takže máme podzim. Ale listí tu nepadá jen je trochu chladneji a stále prší.

Popis cesty do Melbourne stvořil Tomáš, já jenom dodám nekolik malých osobních postřehů.

Mount Koziuszko po mých velkých přípravách (zahrnujících turistické boty, khaki klobouček a khaki kraťasy, brýle s vysokým ochranným faktorem, nepromokavou bundu, samozřejmě z Polska) jsme neohroženě vyrazili.

První dva kilometry jsme jeli lanovkou a pak to začalo. Potkávali jsme lidi v polobotkách sandálech a staré lidi s holemi no prostě cesta nahoru je ze třetiny vydlážděná zámkovou dlažbou a zbylých cca 6 kiláků se jde po železných sítech – no dálniční turistika. 13 kilometrů jsme zvládli za tři hodinky pohodovým tempem se stovkou zastávek na focení. Vypadá to tam jak na Solisku ale bez kosodřeviny.

Cambera je opravdu krásné město plné parků a zahrad. Opět jsem neodolal a pokusil jsem se navštívit další muzea. Pokus navštívit největší australské muzeum disnosaurů skončil návštěvou recepce kde na můj dotaz co mají zajímavého odpověděli: "kopie kostí", takže vystavují plastové odlitky dinosaurů, ale v provedení jak pro Disney Land. Tak jsem to oželel a navštívil jsem přilehlou kantýnu, kde vystavovali ve vitrínkách to, co vystavovali v muzeu, ale zadarmo a s možností občerstvení.

Návšteva však nebyla marná, dostal jsem doporucení na Australian War Muzeum. Tímto se chci omluvit australskému muzejnictví, bylo to tam opravdu velkolepé. Obrovský komplex zahrnující všechny války a události v nichž účinkovala Austrálie, potažmo Velká Británie. Plno různých dioramat a vozidel, speciálních zařízení a simulátoru atd. Hodina a půl byla opravdu málo. Obsluha muzeí velice ochotná, milá, ale nic neví.

Zastávka v Orbosu byla opravdu zajímavá. Malé (cca 2000 duší) městečko s jednou hlavní ulicí s malými obchůdky a dvě hospody ve viktoriánském stylu. A dvě holičství, ale ani v jednom neměli volno, takže mě neostříhali, že se mám zamluvit na jindy. Z toho jsem usoudil, že jediná večerní zábava je návštěva holiče. A hospody. Přijeli jsme tam v pět večer a rozhodli jsme se, že zajdeme na pořádné jídlo a to i naši spolubydlící, i když opět nezklamali a pro jistotu se ohlíželi po něčem levnějším {v jejich případe vždy nakonec dražším}.

Neuspěli, tak jsme vyrazili do pěkné hospody. Rozhodl jsem se dát si opravdu typické australské jídlo, jenže je problém, že nikdo tady neví, co je pro ně typické jídlo. Takže nám nabízeli čínskou, tureckou, asijskou a kdoví jakou ješte kuchyni, no a nemohu opomenout samozřejmě pizzu a hamburger. To by se dalo nazvat snad jejich nejpožívanejší jídlo. Oblíbené je klasické pomleté maso, kus nějakého salámu a na to osmažený ananas a to vše v několika vrstvách proloženo kečupem a kousky zeleniny, takže je to tak velké, že většina samozřejmě skončí na stole, protože se to nedá ani ukousnout. No to jen tak na okraj. Tak jsem položil číšnici smrtící objednávku, že chci typické australské jídlo – no a výsledek – skotský biftek s hranolkama (tatarku mi k tomu nechtěla dát, že se nehodí) nějaký dressing a pivo. Tímto jsem pátrání po národním australském jídle ukončil. Jediné, na co sem přišel je vegimal, což je něco jako nutela, ale chutnalo to jako slad z kterého se vyrábí pivo. To jsem ješte nezkoušel.

K F1 show

Jenom pár slov k velké ceně. Trať situovaná v parku a uprostřed je jezírko. Je opravdu pěkná, ale pro diváky je to horší, jsou tam malé náspy, takže diváci kteří si nekoupí lístek na tribunu to mají dost nekomfortní. My jsme na okruh dorazil v 9:15 a nejlepší místa byla zabrána, takže jsme museli stát, ale výhled byl skvělý před sebou jsme měli velkou obrazovku takže jsme mohli sledovat jak televizi, tak trať. A byla to opravdu paráda. Škoda, že Hakinen vypadl, mohlo to být víc dramatické. (Ale já se mu nedivím, že odstoupil. Pokud byl opravdu v depu Karel Gott tak si určitě nechtěl nechat utéct autogram.) Prý mu prasklo něco na odpružení. Takže vyhrál Schumi. Po skončení nás vpustili na trať, tak jsme si ji prošli. Je velice úzká a svodidla jsou někdy pouze metr od trati. Traťoví komisaři stojí hned za svodidly, no a aby lépe viděli, nejsou vůbec chráněni pletivem, které je o metr zvednuté. Slouží to jako únikový východ jenže právě tou dírou proletělo kolo ze závěsem a zabilo jednoho komisaře.

Prostě jakékoli bezpečnostní zásady jim nic neříkají a po závodech v novinách řešili jak zlepšit bezpečnost. Samozřejmě jenom jeden den. Pak již opět byly noviny plné klasických problémů – kdo bude reprezentovat Austrálii v kriketu (to není vtip). Oni tu jinej sport krome ragby do medií vubec nedávají.


Tak a zase už zpátky v Sydney.

Truck and busies muzeum

Tuto neděli pršelo, takže jsme nešli do naší stále oblíbenější práce a vyrazili jsme do autobusového muzea. Je až na druhém konci Sydney u letiště. Cesta nám trvala dobré dvě hodiny. Ale stálo to za to. Dvě obrovské haly plné LEYLANDů, MACKů, DAIMLERů atd. Velice zajímavé a poučné. Na závěr nás provezli v poschoďovém autobuse z roku 1938 po okolní čtvrti. A měli tam samozřejmě Miníka kombíka se zvýšenou střechou a obrovským stínítkem (samozrejme vše nafoceno a zdokumentováno).

Můj poslední postřeh:
Australani nemají rádi Sydneyskou operu, jako by se jí za něco mstili. V noci je minimálne nasvícená, takže vypadá jak opuštená bludička pod rozzáreným Sydney. A v novinách píšou, že by si měla na sebe vydělat, ale pro jistotu se na to zeptám nejakých ozíků, abych nešířil balkánské informace.

Tak to je na delší dobu opět vše než načerpám nové postřehy.

Martin

zpět fanzin


 
© MFC 2007