CZ UK
 

MINI krámek

Serepetičky

Login






Zaslat heslo
From: Jirka Voracek 
Date:  Tue, 20 Nov 2001 01:21:55 -0800 (PST)
To: Jiri Tlach 

Australský MINI DOWN UNDER


Ostatní fotodokumentace v galerii

Konečně se přiblížil den D. Nic jsme neponechali náhodě Mouka (našeho modráska) jsme si řádně zamluvili měsíc dopředu. Nechali jsme vyrobit trička s logem Mini Fan Clubu – museli jsme ho trochu upravit aby australani vůbec věděli odkud jsme, nápis Czech Republic a česká vlajka nás dostatečně zviditelnili. (Možná by stálo za úvahu trochu logo klubu počeštit.) Worry zapůjčil nejlepší videokameru na světě (o tom dále) a nákupem sady osmi filmů citlivosti 400 ASA jsme byli dostatečně připraveni k podání skvostné reportáže o oslavách čtyřicetiletí MINI v Australii.

Oslava to byla na počest zahájení výroby australských Mini v roce 1961. Do roku 1976 bylo vyrobeno okolo 173 tisíc miníků a 28 tisíc Moke-ů (které se vyráběly déle). Továrna byla cca pět kilometrů od Worryho současného sydneyského bydliště, na Southdowling street (v blízké době toto posvátné místo navštívíme a podáme referát o tom, jak australané zachazejí s takovým dědictvím.

Opět dochvilný chlapík z půjčovny přivezl našeho "modráska" v 8:05 před Worryho apartmá. Již v 8:10 jsme uháněli směrem k Penrithu, městu cca 60 km vzdálenému od Sydney směrem na Blue Moutains. Moke opravdu neni vůz vhodný na dálnice – leda tak s koženou leteckou kuklou. Ty jsme si ale nezajistili (zase jsme o něco chytřejší) takže vznikl malý osobní konflikt při devadesátce, kdy nás neustále předjížděly australské dvounávěsové pětadvacetimetrové kamiony. Již na dálnici jsme byli středem pozornosti.

Naším dalším bojovým úkolem bylo zajištění kvalitní videokazety do naší slavné, nejlepší videokamery na světě (SONY). Zajeli jsme do centra Penrithu a zašli do nejbližší elektroprodejny. Worry pěkně zajistil dvě videokazety a při placení se ho prodavačka zeptala: "HAVE YOU BEEN SERVED?" A Worry, starý serfař pochopil, že se ho žena za pultem ptá, zda byl dneska serfovat. Popravdě, bylo mi trochu divné, kde se dá serfovat v Penrithu, 60 km od nejbližšího pobřeží :-o) S ledovým klidem jí odvětil, že dnes jeste neserfoval, ale že v Sydney je to fakt dobrý. . . Martinovi se ihned nálada zvedla o 100% a byl jsem pro nejbližší dva dny surfař ze Sydney.

Takto připraveni, s připevněnou českou vlajkou a v tričkách s logem jsme začali bloudit po ulicích Penrithu a hledat "obrovský" australský sraz. Třikrát jsme projeli kolem, aniž by jsme jej zaregistrovali! Míjeni několika miníky jsme si byli alespoň jisti, že v tom nejsme sami a že přece jen jsme v tom správném městě. Nakonec jsme sraz u velkého nákupního centra našli. Přesněji na přilehlém parkovišti velikosti tak 200 na 200 metrů se stanovou halou a travnatou plochou.

Přijeli jsme v čase, kdy probíhalo hodnocení přistavených vozů, kterých bylo kolem stovky. Vše bylo ještě prázdné, vše se začínalo teprve chystat, a tak jsme měli možnost pěkně v klidu si vše nafotit a nasnímat na nasi videokameru. Po hodinovém obdivování jsme si zajeli na oběd do místního fast foodu HUNGRY JACK, a od této chvíle se k nám štěstí obrátilo zády. To, že jsme zaplatili porci pro čtyři a dostali jsme porci maximálně pro jednoho, to se dá ještě přežít. Ale že přestala fungovat videokamera, tak to nás trochu rozladilo. Teda fungovalo vše, kromě nahrávání, což je jen taková malá, nevýznamná funkce každé videokamery. Nelenili jsme a zajeli jsme se poradit s odborníky na slovo vzatými. Dva prodavači si s ní hráli snad půl hodiny, pomačkali co šlo pomačkat, povymměňovali co se dalo, ale konečný verdikt zněl: špatný přepínač. Je sobota, pět hodin odpoledne a servis je zavřený. Timto můžeme už jenom fotit. Takto rozladění se vracíme na sraz a začínáme fotit.

Stále jsme očekávali nějaké akce, atrakce, více aut, více lidí, soutěže. Nic se nedělo, parkoviště bylo stále poloprázdné, hrstka lidí bloudila mezi vozy. Ale nevadí, je stále sobota a hlavní akce budou snad v neděli.

Večer jsme začali shánět někde místo na spaní. Chtěli jsme jsme spát na travnaté ploše poblíž, ale security nás vyvedla z omylu a už jsme jeli. Řekli jsme si, že když nás tady nechtějí, tak že se zajedeme podívat na nedalekou přehradu. Samozřejmě ji zrovna rekonstruovali a tak jsme stejně nic neviděli. Pak nás přepadl hlad a zajeli jsme k typické místní restauraci a objednali si jídlo. Martinův dotaz, jestlli si můžeme to naše jídlo sníst v restauraci, vyvedl obsluhu natolik z míry, že nebyla schopná odpovědět. Tehdy jsme ocenili geniální konstrukci Moke, protože stolovat se dá na vytápěné kapotě (jídlo je stále teplé) a na blatníčcích se celkem pohodlně sedí. Spaní jsme nakonec našli po hodinovém bloudění na odlehlé silnici nad městem. Nic zlého netuče jsme zalehli (opravdu jsme do mouka zalehli), Martin na předních, delší Worry na zadních sedadlech. Po chvilce nám začalo být divné, že stále přijíždějí auta. Některá vydržela půlhodinku, jiná déle, pak zase odjeli. Odpověď je jednoduchá: odlehlé místo totiž lákalo místní omladinu aby si sem jezdila (většinou v místních sporťácích) užívat. No my si toho "soukromí" moc neužili. Ale spaní bylo celkem příjemné – můžeme s klidným svědomím oznámit, že se v mouku dá spát!

V neděli ráno jsme se vrátili na známé parkoviště – a vše bylo stejné! Aut moc nepřibylo, lidí ano. Už při příjezdu ale Worry radostně vykřikl, protože se konečně dostal na dohled ke svému snu – ano, na sraz přilel Mini v úpravě Monaco.

Základem této přestavby je karoserie Mini, které se sklopí čelní sklo, plechová střecha se nahradí laminátem vyztuženým trubkovým rámem kolem. Je to velmi efektní úprava. Stála (v době kdy jí dělali) asi čtyři stovky klokaních dollarů, což zde celkem nic není. Ale stejně bylo těchto aut v Austrálii postaveno jen kolem pětadvaceti.

Na snímcích můžete obdivovat další australské úpravy. Třeba žlutý roadster s mechanickým kompresorem, modrý clubman s originálně umístěným turbem T2 a s brzdiči z vozu Holdem Commodor (Opel Omega). Úprav bylo vidět nedopočítatelně.

Odjížděli jsme s divnými pocity. Asi jsme očekávali větší účast, možná víc akcí, ale přesto jsme byli spokojeni. Naše setkání s člověkem, který byl zaměstnancem BMC Australia a celý život se zabýval zkoušením mových vozů z produkce BMC – to opravdu stálo za to.

Ještě k té kameře: Když jsme přijeli do Mona Vale, asi sto kilometrů dále, začala naprosto normálně fungovat.

Z austrálie nestálí dopisovatelé Worry + Martin

zpět fanzin


 
© MFC 2007